Prohlédnout si pěknou výstavu je fajn obohacující zážitek. Málokdo už si ale uvědomí, že za jedním galerijním okruhem se skrývají roky práce, shánění obrazů a domluv. Ladislav Daněk, kurátor Muzea umění by mohl vyprávět.

Četla jsem o vás, že jste chodil na přírodovědné gymnázium? Nebije se to trochu s tím, co děláte teď?

Mě tehdy nic jiného nezbylo. Chodil jsem na školu do Přerova, kde jsme měli jednu třídu humanitní a druhou přírodovědnou. Na humanitní byly samé holky a taky se tam učila latina. Toho jsem se bál.

Tehdy Vás to ještě k malování netáhlo?

To všechno začalo v šesté třídě na základní škole. Měli jsme vynikající paní učitelku z výtvarky, která nám otevřela kroužek dějin umění. V osmé třídě jsme se dostali až k dějinám moderního umění a to byl pro mě zlom. Paní učitelka přišla do třídy a připínáčkem pověsila na tabuli reprodukci Plačící ženy od Pabla Picassa. Na to nikdy nezapomenu. Nikdo z nás nic podobného nikdy neviděl a ona se nás zeptala, co my na to. Já jsem si stoupnul a řekl jí, že je to úplně nesmyslná mazanice. Ona to zvládla a začala nám vysvětlovat, o čem ten obraz vlastně je. Tehdy jsem se za sebe začal hrozně stydět. Mělo to ale ten efekt, že jsem pak vletěl do knihovny a začal číst všechno, co bylo o umění k dostání. Díky ní jsem začal i malovat a kreslit. Nejdřív i kubisticky, ale to byly hrozné blbiny.

Pak jste byl tady na Univerzitě Palackého. …

Po gymnáziu jsem šel na čestinu s výtvarkou. Oba obory mě bavily stejně, ale velmi záhy jsem zjistil, že když se chci věnovat jedné věci pořádně, už nemám čas na tu druhou. Podle toho začaly vypadat i moje známky. Navíc jsem studoval v sedmdesátém sedmém, po chartě, a škola byla v té době příšerná. Takže jsem toho po dvou letech nechal, za což jsem dnes hrozně rád. Od té doby až do revoluce jsem pak dělal kulisáka v divadle.

A proč jste zůstal v Olomouci? Nechtěl jste raději na nějakou opravdu uměleckou školu? Do Prahy nebo do Brna?

Mohl jsem jít do Brna, ale tam se mi nelíbí. Když jsem byl poprvé s rodiči v Olomouci, tak to ve mně nechalo takový dojem, že jsem se rozhodl být tady. Do Prahy jsem zase nechtěl kvůli přírodě.

Výtvarná výchova se tu dá studovat jen na pedagogické fakultě. Šel jste do toho s tím, že byste v budoucnu chtěl i učit?

Nejprve jsem takovou představu měl. Chtěl jsem všem vysvětlit, jak to s tím moderním uměním je. Ale naštěstí mě to nakonec přešlo.

Říkal jste, že po škole jste pracoval jako kulisák v divadle?

Strávil jsem po škole deset let jako kulisák v Moravském divadle (tehdy ještě Divadlo Oldřicha Stibora). Hledal jsem místo, kde bych se moc nemusel kamarádit s režimem. I když někdo může namítnout, že divadlo bylo ideologické. Vymyslel jsem to tak, že jsem byl v opeře, která ideologická nebyla. Navíc se mi tím otevřel úplně nový obzor, viděl jsem spoustu operet a byla tam bezvadná parta lidí. Pravdou je, že když bylo nějaké výročí, tak jsme stejně museli dělat transparenty. Takže ani takhle nebylo lehké tomu úplně uniknout.

Od vaší dcery, Johanky jsem se dozvěděla, že jste měli v plánu i emigrovat.

Bylo to tak, já už jsem toho měl všeho dost. Ono se to dnes všechno strašně zlehčuje, ale ta realita byla opravdu úplně jinde. Nechci si hrát na nějakého aktivního disidenta, od toho byli daleko odvážnější lidé, ale nechodili jsme ani k volbám. V lednu ‘89 se podepisovalo několik vět a my jsme se ženou večer předtím přemýšleli, jestli do toho půjdeme, nebo ne. Nevěděli jsme, co se pak může stát, jestli mě třeba někam nešoupnou a co bude s naší rodinou.

Spousta lidí se nakonec dala cestou nejmenšího odporu právě kvůli dětem a rodině.

My jsme se taky samozřejmě báli. Ale říkali jsme si, že ty děti jednoho dne vyrostou a budou se ptát. A nechtěli jsme, aby se za nás musely stydět. To byl pro mě asi ten nejsilnější motor.

A kam jste chtěli zmizet?

Od mala jsem miloval Paříž, takže jsem chtěl tak trochu naivně právě tam.

Proč naivně?

No, jednak jsem neuměl jazyk … a pak taky, jsem si prostě myslel, že to půjde.

Přišel někdy někdo za Vámi s tím, abyste ho konkrétně vy učil malovat? Například, že byste tady na UP vedl ateliér s mladými lidmi?

To ne. Teď mám shodou okolností učit v Brně na Masarykově univerzitě, ale to se týká kurátorství a ne přímo malby nebo kresby. A je to jen na jeden semestr. Když už něco takového dělám, mám radši, když je to spojené i s praxí.  Mám pocit, že teorie je všude dost a tak se vždycky snažím, aby ty věci byly k použití.

Mám pocit, že to je problém většiny vysokých škol u nás. Spousta hloupostí, ale praxe žádná.

Což je samozřejmě problém pedagogů…

Jak jste se dostal z divadla do muzea umění?

Měl jsem štěstí na tu dobu. Ještě v listopadu jsem byl v divadle a hned na začátku nového roku jsem dostal nabídku od tehdejšího ředitele, pana Zatloukala. Tenkrát to byla ještě galerie a on chtěl, abych tam dělal instalačního a depozitárního pracovníka. Tak jsem to hned vzal, protože kulisákem jsem do konce života být nechtěl. Asi po roce mi nabídnul, jestli nechci dělat výstavy a tak to celé začalo.

Co se týče jednání, domluvy.. jaká výstava byla podle vás nejtěžší na přípravu?

Každá výstava má něco, co je na ní složitého. Ale nutno říct, že jsem měl vždy štěstí na samou krásnou práci. Asi nejtěžší bylo dát dohromady výstavu maďarského poválečného umění. Jeli jsme s kolegyní na týden do Maďarska, ale oba jsme znali jen tři maďarské umělce. První byl samozřejmě Vasareli a pak ještě dva další. Domluva byla taková, že projdeme všechny depozitáře a vybereme si to nejlepší, z čehož pak u nás uděláme výstavu. K tomu všemu ještě ta maďarština, takže bylo dost složité se domluvit. Kolegyně mluvila dost špatně anglicky, já víc než špatně německy a na druhé straně to bylo to samé. Ale spojovalo nás vizuální umění. Trávili jsme tam celé dny a vybírali exponáty. Museli jsme ze všeho udělat koncepci a tu na papíře předložit velmi slavné tamější historičce umění. Když jsem to noc předtím dokončoval, usnul jsem únavou a hlavou mi běžely stovky obrazů i se jmény autorů, které neexistovaly. Můj mozek byl tak vyčerpaný, že si začal vytvářet věci, které nejsou.

Co vy a mladí umělci? Máte nějakého oblíbence?

Upřímně řečeno, některé rád mám, ale to jsou ti, o kterých se moc neví. To, co je teď všeobecně prosazováno mě moc netěší. Většinou je to forma nějaké děsivé figurace, v čele s Wolfem, Výtiskou a dalšími. To, co se objevuje v geometrii, taky kdovíjak úžasné není. Takže já mám nejradši lidi, kteří nejsou vůbec slavní. (…)

O tom jsme se bavili nedávno. Jsou lidé, kteří dělají perfektní věci a nikdo o nich neví a pak jsou ti, jejichž práce za moc nestojí, ale je to všude. Prostě záleží, kdo má jaké kamarády.

Ono to tak bylo vždycky, i když dneska je to ještě úplně jiný extrém skrz to, že je všechno vygrantované. To třeba nemám vůbec rád. Možná i proto, že jsem sám v grantové komisi seděl a tak ještě o to víc vidím, jak to funguje. A také je to dost tlačené přes školy. Za minulého režimu to byl opačný extrém, kdy studenti nemohli vystavovat vůbec a vyhazovalo se za to. Dnes, když ti lidé nevystavují a nejsou slavní už na škole, tak jako by bylo všechno špatně.

Ale vždyť to přece není úplně špatně, když se lidé snaží něco dělat už na škole.

Já jsem to myslel trochu s nadsázkou. Jasně, ať dělají, vystavují, ale dneska je to tlačené do takových nezdravých rozměrů. Všeho je hrozně moc.

Zakončím to nějak standardně, zajímalo by mě, na co se můžeme výhledově těšit v muzeu?

Chystáme výstavu s tématem Andělé, která bude od starého umění až po současnost. Já tam budu mít na starosti zase to poválečné umění. Už na tom samozřejmě pracujeme a moc se těšíme, jak to dopadne.